THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ještě jednou se vrátím k zásadním objevům roku 2020. Konkrétně ke kapele NUVOLASCURA z Los Angeles. V čem jsou tak výjimeční? Už tak pocitově intenzivní žánry jako screamo nebo emo violence šponují do naprostého extrému. Pomáhá jim v tom ženský vokál Ericy Schultz, který mi udělal díru do hlavy, a instrumentální souhra bicí soupravy a kytar. Oba dva nástroje posluchači nedopřávají úlevu. Postrockové vyklidnění, které bývá v těchto žánrech obvyklé, tu najdete jen velmi výjimečně.
Ostré kytarové pidlikačky a lehce disharmonické riffy neustále řežou do uší a uvolnění nenastává ani když rozjedou drásavé plochy. Bicí souprava velmi citlivě sekunduje. Dokáže být hřmotná a majestátní ve chvílích, kdy skladby potřebují zatěžkat, a současně i až hystericky chaotická, když kapela potřebuje emoce vyšponovat na maximum. Velmi dobře s tím korespondují i délky skladeb, nepřesahující tři minuty. Zapomeňte na roztahané kompozice u ostatních podobných kapel, u kterých lze odpočívat. Právě tou nervózní uspěchaností NUVOLASCURA dokáží docílit toho, že album jako celek působí ještě mnohem palčivěji. Neustále se žene dopředu, jakoby neměl být další den. Třináct skladeb tu je rozloženo do jednadvaceti minut. Nemohu si zpětně vzpomenout, kdy nějaká "emařina" měla podobně grindovou stopáž.
Dalším dílem do skládčky jsou kytarové figury, které místy působí téměř mathcoreově. Ačkoliv by k tomu žánr přímo vybízel, tak jakékoliv gradované pasáže jsou takřka zapovězeným elementem. NUVOLASCURA uznávají jen neklid, nedávají vám odpočinout. Těch několik chvil, které tak mohou působit, jako je třeba skladba „Essentially a Vivisection“, se rychle láme do sebedestruktivního chaosu. Jednoznačný vzkaz, že tady nejste v bezpečí. Pro desku je typický neustálý pohyb ve vražedném tempu. Staví nad hlavu veškeré žánrové šablony a přichází s konceptem chaotického technického hardcoreu, který barví silným emocionálním nábojem. Po velkém zástupu kapel, které si lebedily v bezpečných mantinelech uřvaného ema, je tohle blesk z čistého nebe, výrazně oživující celou tuto scénu.
Po velkém zástupu kapel, které si lebedily v bezpečných mantinelech uřvaného ema, je tohle blesk z čistého nebe, výrazně oživující celou tuto scénu.
8 / 10
1. As the Mask Begins to Slip
2. Disguised in Scintillations
3. Victory Position
4. For Their Own Diversions
5. Pixel Vison Anxiety
6. Irreversible Crying Spell
7. Essentially a Vivisection
8. Ceaseless Memories of Seperation
9. In Consequence of Coincidence
10. Who Knows What You Deserve
11. Apyrexy
12. Now It's Clear
13. We'll Never Know the True Extent of Our Loss
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.